Pár tipů k výchově psa aneb spokojenější soužití

Když jsem v deseti letech konečně zlomila rodiče, či spíš prarodiče a očekávala jsem narození toho svého prvního chlupáče v životě, přemýšlela jsem, jak vlastně zvířeti, které nerozumí lidské řeči, vysvětlím, co znamenají slova jako „sedni“, „ke mně“ atd. 
Vydáno 29.09.2014, přečteno: 2042x
Autor: Marcela Procházková
 
Zajímalo mě, jak se zvířata učí reagovat na to, co po nich člověk chce a objevila jsem a přečetla svoji první knížku o výcviku služebních psů. Dnes mě stále udivuje, jak lidé předpokládají, že pes chápe, že na povel „ke mně“ má přijít a výchova je jen o tom dát psovi na srozuměnou, že musí poslechnout, jinak bude mít průšvih a když nereaguje, je to pouze projev neposlušnosti. Nějak je netrápí, že sami moc nerozumějí  komunikačním signálům psa, že netuší , jak psa naučit vyhledávat ztracené předměty (vždyť  podle této logiky stačí přece jen vydat povel a případně potrestat nesplnění), že pro psa je mnohem obtížnější porozumět příslušníkovi  jiného živočišného druhu – člověku, který má nesrovnatelně větší mozek s nesrovnatelně většími rozumovými schopnostmi…

A tak lidé vydávají povely, různě škubou vodítkem, okřikují psa a rozčilují se, že pes moc neposlouchá a i když psa za něco opakovaně potrestali, pes to dělá pořád. Vypadá to, že většina psů jsou velice paličatí tvrďáci, co si radši nechají nařezat, než aby poslechli povel nebo neprovedli něco, co nemají. Jeden z našich sousedů měl kdysi psa, který utíkal ze zahrady a dostával výprask pokaždé, když se vrátil a utíkal stále. Fenka jedné mojí známé dělala v bytě v době nepřítomnosti páníčků hrozný nepořádek a dostávala také často nařezáno. Tušíte správně, ani jeden z nich nebyl žádný tvrďák, který dělá neplechu naschvál. Je zvláštní, že lidé jsou stále ochotni opakovat své chování, které nepřináší užitek, tj. trestat psa, který se nijak nepolepšuje.  Zřejmě si  trestem vybíjejí jen vlastní frustraci , ale že by očekávali změnu chování psa?! Že trest je v těchto případech prostě pro psa nepochopitelný, zjistila dotyčná, když jsem jí řekla, ať zatne zuby a odstraní  z dosahu psa všechny potenciálně rozkousatelné věci nijak nereaguje na zdevastovaný byt.  Fena nepořádek přestala dělat. Občas ještě např. něco po bytě roztahala, ale žádná rozsáhlá devastace se nekonala.  Kousáním věcí řešila nějakou úzkost nejprve možná jen ze samoty, na kterou je většinou potřeba psa připravit a později svůj strach z návratu paničky a s ním spojeného trestu, kterému nemohla rozumět.  Řešení  není  vždy tak jednoduché, protože se těžko zjišťuje příčina stresu, který spouští konkrétní chování, jakým je např. usilovné rozkousávání věcí, škrábání, nepřetržité štěkání, pomočování  zdravých dospělých psů.

Ale začneme po pořádku od nejjednoduššího ke složitějšímu. 
V příštím pokračování si povíme něco o tom, jak psovi lépe porozumět.